Jedna duší

Snad jen jako duch ze snu,
poletuji s tísní v jednoduchosti,
už víc, já už víc neklesnu,
než v prázdně, tichu, mlčenlivosti.

Snad jen jako člověk zesnu brzy,
za chvíli stísní mě tu sám vzduch,
sebere mi všechny slzy,
co raní mi hruď, buch, buch.

Snad jen jak potápěč nechám hlavu na dnu,
ve středu ranního moře,
v hloubi večera vrací zpátky tmu,
půlnoční tančení zrcadlí se na hoře.

Snad jen jak můra zvracím do dalšího dnu,
kdyby jen nestrávené středy, pátky,
utopivé toky bdějících snů,
jen upadat srázem do té marné pohádky.

Snad jen jak kaluž nikomu nechybím
a to už učím se trávit čas,
rázem však chybuji, i pochybím,
když hledám toho někoho z vás.

Snad jen tohle v bláznovi nemilém,
každý ráno zas a zas vstává,
snad jen napsal to vše omylem,
snad to ještě nevzdává…