DVĚ SESTRY

Zvadl již té růže květ
Neměl síly vytrvat
Nespatří již tento svět
Nemohl dál setrvat

Kvetl dlouze ze všech sil
V sobě lásky oceán
Rozléval vždy do všech žil
Byl či nebyl požádán

Jedinečná růže
s křehkou tou svou duší
Jinak snad nemůže
Než žít pro nejbližšší

Nyní je nám smutno
Že se neshledáme
Její vřelou lásku
Navždy v srdcích máme

Byly také doby
To před mnoha léty
Na tom stonku samém
Kdy kvetly dva květy

Oba téměř stejné
Krásné, plné síly
A tak je to zřejmé
Láskyplné víly

Dokázaly těšit,
Pohladit,žít z mála
Jedna s druhou vzájemně
Si nijak nezadala

Jsme jim za to vděční
Něhu že nám daly
A tak srdce svého
Kus v nás zanechaly

Jediné nás těší
Při veškerém bolu
Že se opět sešly
A jsou navždy spolu.