Bolestné osudy ve skrze náhody

Anotace: Druhá báseň ze sekce "Trny osudu" je o dívce, jenž hloupou náhodou ztratí vše, co ji drželo všechny nitky života. Tato tragedie ji zivot úplne obrátila spatným smerem, smerem drog, smerem zoufalství, smerem poslední cesty.

Sbírka: Tichá svíce

Člověk si pokládá různé to otázky,
o smrti, o štěstí a životě bez lásky.
Ovšem smrt bez života nezpívá,
a proto ji život od počátku proklíná.

Lidé už si dnes života neváží,
proto stále bojují a sebe sami poráží.
Lidé hledají jiné to světy,
kde růže rozkvétá v překrásné to květy.

Hodlají utéci a svůj osud zvrátit,
to jsou ty činy, kdy nelze se vrátit.
Utečou před světem a utečou před sebou,
chvíli to potrvá, než si to přeberou.

Pochopí, že sami sebe dohonili,
přičemž své životy smrti předhodily.
Toto je poslední naděje zvrácených těl,
pak už jen slzy a havran, který bolestně pěl.

Cítili, jak černý stín jim život odepřel,
už není nikdo, kdo by je pomocí podepřel.
Zůstávali sami, jak tráva bez vody,
všechno se hroutí s přívalem náhody.


Nevážili si daru, který jim život svěřil,
proto se jen díval, jak nůž jim život měřil.
Tito lidé zmírali den za dnem,
doufaje, že před nimi s lítostí padnem.

Havran dozpíval a své oběti si vzal,
vlétl do stínu, přičemž otroky své hnal.
---
Tyto strasti i onu dívku potkaly,
ničily jí tělo, duši a štěstí její zahnaly.
Dívka mladá a krásná užívala života,
stále netušíc, že pohltí jí nicota.

Osudný okamžik jí lásku zabilo,
pravil to chlad, které tělem se prolilo.
Co to mohlo být, že by ze smrti strach,
nebo lidská zoufalost, která spálí jí v prach?

Plakala a bolestně svírala svůj život v náruči,
přičemž činila vše, co stín ji poručí.
---
Bolí nás slzy bolesti,
ničí nás slova neřesti.
Prosíme život o další šanci,
jsme naděje a ne krutí psanci.

Bohužel jsme se k záhubě dohnali,
uvědomili jsme si to, ale pozdě se probrali.
Chybami náš život v očích uhnívá,
nelze se vrátit, nic víc už nezbývá.
---
Slza za slzou stékaly kapičky krve,
tento den jde o život a ne jako prve.
Špatnou cestou se dívka vydala,
svůj život, přátele a duši, to vše už prodala.

Její touha a zoufalost jí spálily krásu,
křičela o pomoc, hledala spásu.
Jako vyvrhel pomalu ztrácela života smysl,
snažila se bránit a čistou mít mysl.

Nebyla dost silná a předem svůj běh doběhla,
utíkala před lidmi, jak kočka, co se zaběhla.
Bohužel.
---
Bolí nás slzy bolesti,
ničí nás slova neřesti.
Bolest vždy další bolest přináší,
zvolí si své oběti a do stínů je unáší.
---
Nic včetně lítosti jí nezbylo,
vše krásné v ní záhy uhnilo.
Kam se ztratila ta dívka, co jsem znával,
kde jsou ty časy, kdy pod okny jsem stával?

Už nemá na vybranou, a proto se dívka rozhodla,
přičemž držícím nožem své srdce probodla.
Havran zde stále popěvuje a sleduje naše životy,
čeká, až pohár přeteče v žáru nicoty.

Každý život bolestí přeteče,
přičemž s ním do stínů uteče.

„Lidé si neváží života, a proto ho odsuzují, zatímco život si neváží lidí, kteří ho odsoudili.“