Pohled do tváří

Jak mohlo se to vůbec stát,
z hebké tváře rozedrané plátno,
rudých ďolíčků pouhé vrásky,
jak hluboká údolí, bez špetek lásky.

Zákoutí očních linek osamocené,
zapadlé v černotě padajícího obočí,
tak jasné, živé to bývali oči,
a dnes šedou oblohou se zrcadlí.

Při večerním, povinném, cvičení
tvé tělo už pláče bolestí,
a tak na rozvrzané posteli,
pouhá dvě rozvrzaná, bolestivá, těla.

Den pak mnohem rychleji chýlí se k večeru,
mračna černá, spíše šedivé vlasy lijáků,
bez hvězd, které dříve bývají zbytečné,
dnes už obloha bez nich nemůže být.

Jak jen mohlo se to vůbec stát,
že nevšiml jsem si tvého stáří,
jak jen mohlo se to vůbec stát,
že tolik let nedíval jsem se ti do tváří…