Stín Jahody

Anotace: divný název- divná básnička:)... ale když se člověk zakouká z okna...

Sbírka: Jedno ráno s andělem

Jako čaroděj, co ke kouzlení nepotřebuje hůlku ani formule,
co jen pohledem a vůlí rozžehne svíci,
když zapoměl, že v zásuvce má plnou krabičku sirek,
a že v jednadvacátém století má elektřinu na svícení v noci.

Trochu zbytečné krásy s nepraktickým účelem
znovu hledá v lese paneláků a v jejich prázdných oknech.
Jen o ostnatý drát roztrhnul si saka lem
při počítání dobrých holubů, co se nevrací.

Vymaluje rajskou zahradu i v betonovém kraji zapomění,
jen svou skrytou láskou v duši a pořád najivní dětskostí,
když každý den vrací se domů stejnou cestou okolo lucerny s rozbitými skly
a pokaždé když šlápne do kaluže, doufá, že je to pro štěstí.

Pořád věří, i když rozum, co pak ho stejně opustí, mu říká pravdu do očí,
jak není cesty ven z kruhu beznaděje.
Jako romantický snílek, co za každou květinou se otočí
a přitom smrti každý večer před spaním podává ruku.

že miluje se s bolestí, jako jiný s krásnou dívkou
a sype popel z urny svého srdce do vody, aby Bůh z něj mohl uhníst jeho lepší já,
co podstatu by našlo v prázdném žití s novou duší, s novou tíhou,
když on svůj osud od zčátku do konce nazpamět už zná.

V prázdném bytě, jen s černou skříní a křivým stolem
střádá všechnu sílu a z jeho duše utrhaná křídla much,
aby při svitu hvězd a zpěvu noční továrny
chodil po cimbuří svého svědomí, jako Bílá paní, jako z prostěradla duch.

S rudou růží na klopě, s kloboukem posazeným trochu nakřivo
plave v moři dlažebních kostek a štěrku, co zbyl po zimě.
V hospodě si dobírají jeho cit pro krásu, že není správný chlap, když nechce pivo.
Že jen v barvách utopený soucit a další okno na seznam.

Šel ulicí, kde dvě auta se srazila a on přál si být jedním z nich,
na chvíli zapomenout a trochu se radovat z krásných nesmyslů.
Chtěl by se rozeběhnout a udělat andělíčka, kde ještě leží nedotčený sních,
jenomže je dospělý a to se přece nedělá.

S červenou mašlí uvázanou kolem zápěstí a uzlem na kapesníku, aby nezapoměl
chodí do supermarketu a kupuje si jahody.
A zas se vrací do dob, kdy byl ještě dítě, kdy ještě věřil ve splněná přání a zázraky,
kdy bál se strašidel, co bydlí doma pod schody.

Myje zašpiněnou podlahu hadrem z vlastní duše,
každou půlnoc počítá údery zvonu na kostelní věži
a věří v lásku, která neumírá, která přežije i smrt v posledním maratonu srdce,
prostě věří na pohádky...