Já, Člověk

Člověk zjevně

nesmí zůstat stát

Však ani překročit hranice!


Matička Země,

hvězdně vzácná pramice

jak vyvážená fontána

má pevný řád


Vždyť věky pluje nekonečnem,

k slunci poutána

na laně vlečném


Nejedno drama

zázrakem ustála,

neobydlená, sama …


Pak do vínku

prvního tvora dostala

a pravidla pevná


Neznáme vzpomínku,

přesto ze dna

života těžíme


Pro vlastní pohodlí

a komfort několika generací

mocní rozhodli


A já, Člověk, dík vlastnímu umu

pod nohama zemi ztrácím

Třeba přes ropnou skvrnu!