Mokré časy

Při měsíční sonátě plynou věky,
plynou mokré vlasy
a neurvalá jsou koryta řek,
déšť tančí až do setmění chladné tango
a od rána bláznivý čardáš s příchutí trpkých otázek,
proč vylila se řeka z břehů,
proč rozpadly se hráze našeho lidství,
co bude dál,
kdo postará se o padající hvězdy a vlhké podnebí,
když kapky již nepohltí nedohledné tůně,
které Zemi samy splácí cizí dluh,
když neblýská se na lepší časy,
Je čas splývání na hladině mamonu,
ale jak tak splynout a vlastně s kým?
Jak chytnout ty konce za správný konec?
Úsměv ale nestačí, nemá ani křídla,
ani nás na svém kouzlu křečovitých rtů nikam nedoveze,
je navíc loďkou pouze okamžitou
či jakousi atrapou.
Úsměv nepomůže, úsměv jen napoví,
že stačí tak málo, aby bylo zase „líp.“