Hrad z písku.

Hrad z písku.

Pod májovou oblohou,
na pískovišti starém,
jen já a mí přátelé.
Děti jindy skotačící,
ulehly už v postele.

Náš čas nastal,
zmizel leden,
i jaro skoro doznívá,
na obloze,
jak kyblík s medem,
noc temnou barvu rozlívá.

Stavíme hrad,
už jdou zdi vidět,
i příkop a hradní věž též snad.
Koho by jen napadlo to,
že večer si tu příjdem hrát.

Marné moje snažení je,
věž nedaří se dostavit,
tak plán už tajně zosnuje se,
aspoň v boření se proslavit.

Tu ráz jedna, druhá, třetí noha,
ve zdi díru proráží,
marná moje obrana je,
i mne na zem poráží.
Utíkájí smějíc se,
temnou noční ulicí,
a mě dnes už nic se nechce,
když vidím hrad náš bortící.

Jen otisky tam zanechali,
pár bot,
a spoušť v těch místech,
kde kdys stával z písku hrad,
i příkop již je zasypaný,
a zeď?
Už nejde rozeznat.

Marná práce,
lidská snaha,
z vlasů písek vytřepám,
oděn spoře do polonaha,
však jak nahý si připadám.

Mé sny, představy a kouzla,
co v hlavě jsem si poskládal,
vzaly za své marná touha,
jak Ten hrad teď vypadám.