Proudění

Jsem hlupák co zapomněl se radovat,
jsem zloděj co krade spaní,
jsem vítr co pohladí tě
a zároveň hurikán co sebere ti co nepotřebuješ,
jsem zrcadlení,
jsem světlo,
to co je i není.



Šátkem utkaných z polibků
přikrýt bych chtěl tvoji siluetu,
aby vynikla její něžná ženskost
být sochařem vytesal bych tě do kamene
abys řekla každé ženě
že je krásná
a první vrásku bych políbil a něžně jí vítal na svět
to aby věděl každý
že staří není hanbou
a kdybych skládal písně
složil bych tu co srdce nese k Bohu
v poděkování, že mohu
líbat tvoje tváře
a kdybych byl rolník, co osívá svoje pole
byla bys mi zemí, co Bůh mi dal
a já bych s hrdostí, že mám tě, zpíval
zapěl jak skřivánek
a pohladil bych tvé ruce mozolnaté
v poděkování za vše co jsi dala
díky má múzo, díky sladkosti bytí



Epilog
dokud mě nosíš v neuronech, žiji
žiji v impulsech elektrických
a budu žít tak dlouho dokud na mě nezapomenete
odejdu v momentě s posledním zábleskem
nezvaná potleskem
přijdu
přijdu ve snech
a budu se loučit prvním kuropěním
doufám jen, že k užitku ti budu
když připomenu ti světlo milování
to světlo, po kterém touží všichni
jen zapomněli, že touží po něm
a hledají ho ve skleničkách
a taky v cizích postelích
jen buďte nesmělí
než přijde k VÁM
to opravdové Světlo
to povím Vám ne jen zábleskem neuronu
to poví VÁM vaše Duše
už nebudete slepí a cítit se hluše.