Útržky z paměti

Podzim v jejich očích ozářilo několik pozdních paprsků
zapadajícího slunce pronikajících oknem.
Podívala se do nekonečna a řekla.
„Víte mladíku, že smrt není ničím
ve srovnání s tím
co musí člověk prožít
za svého života?“

Vrásčitou rukou pohladila přebal knihy
kterou jsem ji podával.
Okamžik ticha.
Hluboká neukojená prázdnota v podvědomí
přeťatá uchvacující výzvou
náhle objevených myšlenek
vrátila starou dámu do zdánlivé reality.
„Už si vzpomínám, vy jste náš zahradník.
Ano, ano pamatuji si
že jste to byl vy
kdo vysadil šacholan do naší zahrady.
Krásný strom s temně vínovými květy
složenými z dvanácti okvětních lístků
a jemně citrónovou vůní.“

/ …barvou mi připomíná čas nula
nového dne
bod zlomu, temné noci … /
Víří dál její myšlenky.

Odložila knihu
na poličku asi k dalším pěti
nikdy nepřečteným, neotevřeným.
„O čem ta kniha je, víte to, mladíku?“
„Jsou to básně ….“
„Ach ano, básně
kdysi dávno jsem básně ráda četla
milostnou poesii
básně plné nespoutané lásky, víte?
Teď už ne
nemám koho a co milovat.“

Syrový až zběsile neurvalý závěr dne
ukázal na obzoru krvavě tetelivou pozvánku
náladotvorných vjemů
víceméně transformovaných
do našich mystických, hluboko ukrytých snů
kde život i naděje umírají nepoznané.

Abych nevyrušil z polospánku
starou dámu schoulenou v červeném ušáku
šeptám,“ …všechny ty básně na poličce
psal jsem pro tebe
mami.“