Hojení

To když paprsky zahřívaly, hladily,
ukolébávaly do říší mravenců,
po vlasech mých legračně bloudily,
vysvobozeny z modrookých spletenců,
úsměvů jednotlivé kousky, díly,
kreslily na smutné tváře utečenců.

To když jehličky radostně mávaly,
s něžností chovaly zraněné dušičky,
melodii věčných sil a naděje broukaly,
pomalu, opatrně hojily rán kousíčky,
to zvládneš, jsme tu s tebou, šeptaly,
objímaly zbloudilé človíčky.

To když aspoň trošku, malinko,
pod Sluncem tiše roztávám,
cestou životem, jsi tu jediná skulinko,
s vlastní sebelítostí taky už vyhrávám,
co bylo, snažím se, smazávám,
ty jedna zakletá jezinko.

To zvládneš říct si každý ráno
a každej večer zas zvládla jsem to,
i když ne,
prostě musíš.