Pravda o smrti

Ležím na lůžku,jsem vězněm vlastního těla.
Jaké je běhat rosou už jsem dávno zapomněla.
Už i nohy mi vypověděly službu..
Jen splín a bolest slibují mi družbu.
Za hlavou slyším pískat přístroje..
a každý den poslouchám,tak nevzdávej to bez boje.
Pro jeden život tolik povyku..
Já přece nevzdávám to,tohle nemám ve zvyku.
Jenže zkus se vcítit do mojí role.
Ať vidíš,jak těžké to je.
Držet hlavu vzhůru,když už hrozí pád.
V téhle chvíli nepomáhá,že tě tu má někdo rád.
Cítíš se sám,i když za sebou máš davy lidí.
Za proměnu v trosku se přirozeně každý stydí.
Tvé tělo připomíná vypálenou hradbu..
Někdo chystá pohřeb a jiný strojí svadbu..
Takhle už to prostě bývá..
A v tomhle pokoji se stále nikdo neusmívá.
Kolem lůžka běhají samé bílé pláště.
A smrdí to tu krchovem,to mi vadí zvláště.
Smrtce už chybí v rukou kosa..
Jezdí vlakem a zdaleka není bosa.
Všichni si myslí,že je ta dáma zlá..
Ale pro nás velkou službu udělá..
Tak přestaňte mi měřit tlak..
Už slyším houkat i můj vlak