A POHLED OČÍ BUDE POHLEDEM

***

Nevadí, když mě držíš za ruku a obloha v horizontu let se moc nemění.
Ani slunce a vzedmuté vlny mi nepřipadají hloupé, hvězdy snad budou stále.
Rozkvetlé louky kopretin nezmizí, pořád budou říkat má, nemá, má …
I plakat se nepřestane pro smrt, lásku,
pak radostí ze života nově narozených.
Červánky nezmizí s posledním dýmem bramborových natí v zákoutích
nešťastně vyvolených pro samotu, bez pochopení vzájemné tolerance.
Miluji, bude znít od úst k ústům v písních a říkankách, od srdce z přesvědčení.
Mraky budou plout, ať si píše kdo chce co chce i ptáci, však víš,
melou si pořád to svoje a běda těm, kteří se snaží promluvit.
Zlatá klec i řada vystoupení, exot pro "hele on mluví". Však křídla svázaná.
Cestičky hřejivé pro duše roztoužené, lemující přívlastky zdrobnělin.
A pohled očí bude pohledem, né klišoidním přirovnáním nepravdy slov.
Tesejme věty moderní doby do kvádrů staletých, jen ty nám zaručí posloupnost.
Jen krok, co noha nohu mine, měsíční srpek v úplňku i ruka schopná pohlazení,
zahřívá slova, která tak často člověk člověku mění, pro vlastní nadutost.
Múza není vztek a "předpis" co se změní, jsou to jen lidé, kteří chápou pokolení.
Né jen sami sebe.

***