Pokora

Tak tohle je život,
to co nenechá tě spát;
Kde má probůh východ?
Co mu můžu dát?!

Vždycky jsem toužila,
snila i věřila;
Pak jsem procitla,
a všechno spatřila…

Však se skláním,
hlavou hezky k zemi,
níž a níž,
kde půda není …

Zase odhazuji zbylé cáry,
z těla naivního, ubohého
zůstaly a nahou mě nenechaly,
ty proklaté cáry bezbožného!!

Už nezbývá nic,
jen pokornou být
Vzdát se chtění „víc“
A bez iluzí žít !