Mít na jeden den boží moc

Mít na jeden den boží moc
nezničil bych smrt, hlad či nemoc.
Zničil bych skutečné zlo světa
To čím se zdá svět skvétá…
Poupě květu, teplý jarní vánek,
Vůně lesu i starých knižních stránek.
Blyštící se rosu, usínající slunce obzoru
Zničil bych pole, louku i každou horu
Zničil bych vše a stvořil velkou poušť
Oslavován bych pak byl za tu spoušť
A pak rozprášil bych každičké zrnko z ní
Ať všechno zlé nahradí se prázdnou trýzní
Ať místo slzí roní se čistý černý prach
A místo rudé krve ať teče chladný nach
Vypíchl bych každému v té kráse oči
Ať se jak nevědomí blázni v kruhu točí
snad byl by svět lepší zničit by se už nedal.
Nikdo by neztrácel, nikdo by nehledal
Každý by naříkal a plakal sám pro sebe
Že již nespatří nikdy les, moře, nebe.
Však v iluzi utápět se je bláhové
Opíjet se nadějí že jako bohové
Bychom zničili co zničit se dá a mělo
Již dávno tehdy, kdy srdce poprvé vřelo
A dýkou nemilosrdně ubodat Amora
Tak jako před tím každé živého tvora
Ne, mít na jeden den boží moc
Nezničil bych smrt, hlad či nemoc