Raketový věk

Číslice zpátky k nule letí
poslední padne vteřina.
A v noci černé jako smetí
motor ten záblesk rozžíná.

Z komory šlehnou plameny
proudem ty trysky rozechvějí.
V úžasu člověk zmámený
nehnutě stojí zkrátka celý.

S hřmotem pak škubne s raketou
na rampě ocelové drápy
upustí naráz kořist svou
na trasu vesmírné té dráhy.

S otřesem celým jejím tělem
nevnímá gravitaci Země.
Složený čas tím vteřinovým dějem
vnímám ten pocit snad i ve mně.

A se sílou milionu koní
v tryskovém letu k nebesům
ji už nikdo nepředhoní
dává pak sbohem lidským snům.

Ve výšce potom nad mraky
odhodí vyhaslou tu sílu
prvního stupně rakety
a uvnitř oni bezmeznou maj víru.

Potom až na oběžné dráze
druhý ten stupeň odpadá.
To člověk rozbořil ty hráze
vesmírné, pevné.Ach ta paráda.

Paráda při pohledu na Zem.
On vstoupil do vesmírného věku.
S vyšším tím přece posláním.
Hnán touhou vpřed, za větším lidským poznáním...