stařenky v autobuse

nedávno
a není to ták
dávno
jel jsem autobusem
nastoupil jsem
a
zaplatil jsem lístek.
s černými brýlemi
zamířil jsem
na poslední sedadlo
a sedl jsem si
a pozoroval
důchodce v letním oblečení
s úsměvem člověka
který by se
bez autobusu
nejspíše nesmál.

celých těch
otravných
dvanáct minut
co jsem v autobusu
strávil
si dvě
na smrt vypadající
stařenky
vyprávěli,
že v jídelně,
té druhé,
stojí oběd o 4 koruny
méně,
než v té druhé.
suma to nebyla
nijak závratná.
jedna paní
se na předposlední
zastávce před konečnou
zvedla
a
odbelhala se pryč
rozloučila se
slovy o cukrovce

jestli se dožiju stáří
což je s
mým životním stylem
nejisté
nechci takto
trávit svůj čas
na cestách v autobuse
v družném rozhovoru
s jiným na smrt nemocným člověkem
o obědě za 46 korun

jsou nízké důchody
a nemoc je
trápení
a lidé jsou zlí.
nechci
nikdy
zemřít v
takovémto rozpoložení