Přítelkyně samota

Anotace: Nejlepší přítel všech básníků na světě...

Já a má přítelkyně Samota
sedly jsme si spolu do kouta.
A tam jsme tiše řešily,
jak je život nemilý.
O pádech i letech vzhůru,
zážitků jsme měly fůru.
Jak jsme tam tak seděly
a dělat co neměly,
najednou mi lépe bylo.
Vědomí se rozzářilo.
Na ústech začínal mi úsměv hrát,
se špatnou chvílí chtěla jsem se prát.
Byl tu někdo, kdo byl se mnou rád…
Jenže pak zavřela jsem oči,
kvůli pocitu že svět se točí.
A přišla strašná chvilka,
vše to byla moje mýlka.
Přišla potom pod pás rána,
jsem to ale hloupá nána…
Nebyla tam totiž žádná dáma –
celou dobu byla jsem jen sama…
A choulila se k rohu,
nejvíc jak jen mohu…
Mluvila jsem do větru, sama se sebou,
mluvila jsem ovládnutá smutnou potřebou…
Pak přišlo probuzení –
žádný přítel není…
Bylo to jen poblouznění…
Když v mém oku slza se skvěla,
jen drahá má Samota píseň svou pěla.