+++

Katapultem času v proudu věčně živých lidí,
vystřelená jasem rozkvetlá louka se zelená,
unaven ruchem z mesta lehkovzdusně slídí
ma duše z těla jak stránka knihy vytržená

a nahlíží na zvlněná údolí kolem břehů,
jak prchající motýl z květu si připadám
jenž vyletěl nad rámec životního koloběhu
a v průzračnosti hmoty unikl nástrahám.

Vesnice v plné palbě barev odkryvá tvář,
modrou bystřinu do níž svítí žhavé slunce
a létem horkým na pole vysilá svatozář
skrze lidi plnicí na svých statcích funkce.

Chci valit se jak oráč na poli a brázdou jít,
organicky splynout se všemi věcmi světa.
Opíjet se lučinou a jen beztarostný být
a nakonec vybuchnout ozářený extází světla!