Strážce majáku

Stejně jak každé ráno vstal sám,
pomalu s rozvahou otevřel chrám.
Chrám zbudovaný z ticha osamění,
narušeného údery moře o kamení.

Stejně jak každé ráno oheň v krbu vzplál,
on na kytaru s kapelou tichou si hrál.
S kapelou, jenž nikdy píseň nekazí,
čekaje, že dveře snad někdo rozrazí.

Čekaje na zázrak, jenž nepřichází,
čekaje, že přijde ten, kdo neodchází,
čekaje na toho, kdo samotu odežene,
čekaje na toho, kdo neřekne: NE!

Zase ráno strážce majáku je sám,
zase půjde postavit si svůj chrám.
Chrám zbudovaný z ticha a osamění,
narušený jen údery moře o kamení.

Nehledá vztahy na sto let a více,
jen na okamžik, než zhasne svíce,
kterou sudičky mu zapálily,
když osud jeho zosnovaly.

Nehlédá však krátký okamžik,
těch v životě jak u dveří klik.
Těch bylo, jest a možná bude,
ať je to jakkoliv sobecké a kruté.

On nakonec nalezne cesty své cíl,
pro který bojoval, zemřel i žil.
Zboří ten chrám z ticha a osamění,
zbude jen hromada suti a kamení.