Vyvažování

Odlepujem se od svých vlastních stínů,
co stejně zůstanou k nohám přirostlý,
pořád uvidí ta pestrá pomezí činů,
tvůj stín vždycky s tebou, to je prostý.

Svlíkáme se ze svých nesouměrných pocitů,
jako z nějakých nepadnoucích oděvů,
nechceme jimi kazit tu naši ulitu,
ale zavěsit slušivý šperk či ozdůbky,
zahodit ty, co zhasínají brány úsměvů,
však je tam nech, to jen ony
vykouzlily z nás všech osůbky.

Tak jako prstů rozdílné otisky,
nebo pecky uvnitř melounů,
jabloní strakaté lístky,
za ubíhající vteřiny
vřelé stisky,
sladké skuliny
ovocných bonbónů,
tak stejně tak
máme v sobě odlišné úžiny
a každý cit je úplně jiný…

Jestli dobrý nebo špatný,
jestli malý či sahá do výšky,
to vůbec není podstatný,
na to nesmíš se ptát,
copak závaží a plíšky
chceš si k nim dát?

Vždyť
nikdy nedozvíš se jejich váhu,
přece je tam tolik závad,
tak zruš už tu svoji snahu
s ostatními je porovnávat.

Místo toho říkej si
malá věc je maličkost
a naproti smutné houštině
je zkus postavit
a uvidíš,
jsou v jedné rovině…