Zůstaneš pro mě jedinou

Zůstaneš pro mě jedinou,
díky které chtěl jsem se stát malířem,
své básně pálit a uši od hlavy dělit.
S vílou zelenou po boku,
stávala ses tanečnicí nad řekou,
které proud teče proti kopci,
a každičký tah štětcem bylo osvobozením,
neznalé ničeho a nikdy nenaneseno.
Na plátno jenž životem či láskou se nazývá,
a ta slza, z řas padající, patřila vždy tobě,
která po vlnách, jak Kristus, své tělo neslas.
Bez příkras ozdob silikonového věku,
bez rtů, které s jedem se mohou líbat,
s linií z černé tuže, i oči takové, černě zavřené.
Stínem jsi vždy byla, za zdí dobrovolně zazděna,
aby na tebe ani špetka barvy neukápla,
a já pouze po nocích, se zelenou vílou, do smrti tancoval.

Zůstaneš pro mě zatím jedinou,
kvůli které chtěl jsem se stát malířem,
ale díky které básním slova plná nesmyslů…