Stopy

Vyrušen z polosnění emocionálními prožitky /miluji/
zjišťuji, že mi další den
lapající po dechu pozdními paprsky
proklouzl lehce mezi prsty.

Strach, razí si cestu do mého vědomí.
Strach, první z dětí nočních můr
ten, který mi nejvíc rozumí
přichází
s kobaltově modrou tmou.

Snadno si vybavuji konkrétní vzpomínky
okamžiky štěstí, překonané překážky
chvíle porozumění …lásky
jen ne žádný otisk
stopu, kterou bych po sobě zanechal
alespoň v jednom jediném dni.

Realita dnešního světa
realita života, v kterém se ztrácíme
a pak zas nacházíme, spřádáme plány
věříme v to, v co chceme věřit
milujeme.
Najednou bezmyšlenkovitě uhýbáme z cesty
a naše stopy ztrácí se v chaosu jiného příběhu
jiného života.
Roky útěků někam k někomu
desítky výhybek
a já najednou zjišťuji
zmocňuje se mě pocit
že celé ty roky útěků jsou jen odbočkou
k domovu.

V čerstvě napadaném sněhu zůstávají mé stopy
otáčím se …a jsem sám.
Někdy, třeba jako zrovna teď
cítím, že nepotřebuji víc
než co zrovna je kolem mě.
Pohledem na stopy si připomínám
že žiji v přítomném čase
a ty stopy jsou dávnou minulostí.
Existuje pouze přítomnost
právě teď, kdy začínám žít jeden život za druhým.
Žádné konce, pouze začátky
kdy ti mohu, lásko po tisící říct …miluji
když na tváři hvězdy štěstí ti zazáří.