Prsty drtící na prach zrcadlo
Prsty drtící na prach zrcadlo
Prsty drtící na prach zrcadlo
Pálí
Mačkám ho Trhám na kousky
Ohýbám a lámu samou zlostí
Krutě a bez lítosti
Odlesky vztekle hážu proti zdi
Sypou se na zem Je to jak když hřmí
Jako když sladíš cukroví
Byl bych i kousal Žvýkal Polykal
Jenomže o svůj jazyk jsem se bál
Nemohl bych Ti pak říct
proč jsem to udělal
Komentáře (4)
Komentujících (4)
Doporučit
Tisk
Jakube, zajímavá myšlenka. Když tak nad tím přemýšlím, možná že by mě to za půl roku, až to budu číst, taky napadlo. Nicméně - nemáš pravdu. Byl to vztek, to jo, ale ne na sebe, ale na okolnosti.
05.10.2010 10:39:00 | Bůchví...
A sakra. Ty si byl nevěrný. A teď to v sobě dusíš, snažíš se to roztrhat na kousky, ale nejde to. Alespoň tak na mě ta báseň působí. Chtěl bys to své milé říct, ale bojíš se, nebo dokonce víš, že bys jí pak nemohl vysvětlit, proč si to udělal. Hodně špatné. Ale třeba je v té básni skryté úplně něco jiného. Jak říkám, tak to na mě působí.
03.10.2010 10:02:00 | CRASH
