modelovaná...

jednou
jsem vystoupal na skálu
a tam nahoře
ulehl a znaven usnul
snad sen se mi zdál
o té dívce
co jsem celou věčnost hledal…

sen o jejím horkém srdci
ve tvaru jablka
granátové barvy
skrytém v polostínu těla…

probouzím se
vracím do svého domu
co existuje jen když přicházím
a dívám se na sochu
co jsem vymodeloval…

nejvíc práce bylo s vlasy
dělal jsem je jeden po druhém
zkoumal každý detail
opravoval pohledem
z mnoha vzdáleností
z mnoha úhlů
vnímal a prožíval…

mezitím
den zrezivěl kovem noci
a kolem stavení
ulehli vlci
on seděl za stolem
díval se na sochu
a cítil se nešťastný
protože život jí vdechnout neuměl…

do malé pukliny v soše ženy
vložil další list semeno a touhu
políbil ji
vyšel na terasu
opřel se o trám
natočil pohled ke hvězdám
vlci s ním
a čekal...

snad dnes…

hvězdnou oblohu přeškrtl pták
kapka těžké váhy ze spánku
svezla se po krku
a
zůstala viset
svět se zastavil
na madle u schodů
se tiskl nehybný stín motýla
ruka ustrnula v pohybu
vítr ustal jako tah štětce na obrazu…

uběhla věčnost…

Ona sestoupila
z vesmírné scenérie
vlila se do sochy
a srdce rozbušila...

přistoupila zezadu k muži
a zlehka mu políbila rameno…

svět se rozběhl
vítr se rozfoukl
motýl vzlétl
kapka se rozprskla…

otočil se
a v jeho tváři se odráželo štěstí
pohladil jí konečky prstů po tváři
Konečně!...vydechl…
Jsi živá...