po letech...

kdysi ho pohltily
kruhové zříceniny
znesvětil bažinatý prales
pořezaly bolestné ozvěny
proto té jednomyslné noci
jej nikdo neviděl vystoupit
z nitra země
a jeho tajemství
se nemohl nikdo dozvědět…

teď přichází mlčenlivý
aby si zdříml na slunci
i když není vyčerpaný
prostě se tak rozhodl
a rány se zacelují…

kdesi se ozval neutěšitelný výkřik
co vybředl z pustiny
ale v tom marném odpoledním světle
najednou stoupá tiše
po unavených schodech
sokyně času
uchovatelka činů
svědkyně minulosti
aby se podívala
jak splétá z písku provazy
a vyráží mince ze severních větrů…

stoupne si před něj
bez ostychu
začne balancovat na kameni
a i když trochu zavrávorá
nebojí se
ví že ji nikdy nenechá padat dál
než do své náruče...