Po hýření

Až v ten okamžik,
kdy polibky mají sladký nádech,
ramena se objímají,
a nikdo už nic skutečně není,
tak stával jsem se člověkem.

Pár skleniček zelených víl,
do toho mok, co za chléb se předstírá,
mysl pak svojí cestou jde,
rozervána na tisíce kousíčků,
v tmě tikajících hodin schovaná.

Na sedačce, v metru,
při zvuku tam, tam, tam, tam,
má slova vznikají,
protože jsem odešel,
než sklenička dopita byla.

A tam, až v tom okamžiku,
vzhlédl jsem a poznal pravdu nejtvrdší,
že po hýření sám si připadám…