crastinus...

někdy si kreslím vesmír
jen tak tužkou
jako malou tečku
a pak kroužím
kolem dokola
okolo ní
zkouším vypočítat
gravitační smyčky
na druhé straně kroužků
poslouchám vox populi
z pivnic a doků
a od jisté míry
/asi tak lahvinky dobrého moku/
si připadám jako Tamten
co chtěl být systematik
protože zjistil
že má v oku tik
ke kterému patří i tak
a stal se hodinářem…

nebo možná jen
škodolibým parodistou
sebe sama
přítel bona fide
obyčejný člověk
s usměvavou tváří
a rukama od slanečků
se zálibou v tvoření
a poznávání…

vemte si třeba tohle
jak je možné
že při pohledu zpátky
nevidím dítě
ale dospělého?..

jak na to odpovědět?...nevím
ale dokud na to nepříjdu
tak nepřestanu
dál budu věřit
že nic není nemožného...

najednou vstoupila tiše do lokálu
a přisedla si ke stolu
s otázkou Je tady volné místo?...

někde uvnitř nicoty
došlo k odrazu
něco se zakmitalo
místo zpomalení
přešlo ke zrychlování
já zavětřil nekonečno
a zeptal se
vytvořila jste si mne
právě teď
ke svému obrazu
nebo jsem si vás vymyslel?
co vy na to Gabrielo?...

i vy jeden třesku
že vás plácnu…

to by šlo
alespoň zjistím
jestli ucítím vaši ruku...

tak to vidíte
a pak ať mi někdo říká že stárnu...