Vlnobití

Kráčíš
mořem tlení
a láska z plotu požírá
mrtvé ptačí srdce.
Tak oddaně.
Sluneční hyeroglyfy
něžně spoutaly tlukoty času.
Za nimi kulháš ty,
dějově trochu opožděn.

Stále si netroufáš
ukřižovat múzu,
sám sobě přesýpacími
hodinami.
Skleněné ruce porodníků
hladí tvé tváře,
když jdeš tak jako dnes.
Kolem se sypou odpadlé
děti stromů
a pomalu se zdá,
že danost umírá.
A stromy.
A lidi.
Z oceli auta plná bytí.
A listy.
A hnití.
Stříbrní trilobiti.
A domy.
A lidi.
A lidské
vlnobití.