Dědovi

Šest dlouhejch let,
a vážně jsi mě naštval,
odejít uprostřed,
ale teď zbraně skládám,
abych složil báseň,
vždyť mě znáš,
to po tobě jsem blázen,
a chtěl jsem se zeptat,
koukáš ještě na zem?

Vážne,
proč si mě tu nechal,
samotnýho na svět,
byli jsme to ty a já,
a ty pokaždý
vykouzlils' mi úsměv,
a teď je řada na mně,
v srdci přeci
není místo na hněv,
protože tam pořád
strašíš ty,
a to je sakra dobře,

to tys to vždycky
viděl růžově,
a já bledě modře,
tak mi teď chybí,
druhej pohled na věc.
Ale nevadí,
dokud mám tvůj nadhled,
budu se na to dívat
jako ty.

A teď mi ten nadhled
zamlžily slzy,
vidíš co ještě dokážeš,
i když už tu nejsi?