Apokalypsa

Jako divá zvěř z ní rveme kusy masa
nenasytná a bezohledná toť naše lidská rasa
nemůže se bránit a tak mlčky bolest polyká
tak dlouhý čas to snáší a stále hrdá nevzlyká

V lůně svém nás odnosila teď hady hřeje na prsou
náruč svou nám otevřela však plody radost nenesou
neustále slábne síla v každém dalším pokolení
lidstvo bezohledně bere dále a duši čistou plení.

Jak dlouho ještě unese tíhu celého širého světa
zahrada dál uvadá a nový květ už nerozkvétá
snad se jí někdy uleví a zbaví se toho prokletí
to až děti našich pradětí navždy do vesmíru odletí

Pak nešťastná a znetvořená bude čekat na vzkříšení
až objeví se další tvor, jenž znovu v nádhernou jí změní
možná v nenávratnu zmizí pohlcena hmotou černou
a pár jedinců přeživších vzpomínati bude na svoji matku věrnou