Nesvá?

Na krajkách záclonoví
unáším přes oázy
měsíčního motýla
v půlnočním inkoustoví,
kdybych tak byla
nitkami z dešťoví
ve hvězdách vetkaná,
časem zpod síťoví,
pohledy a výrazy
druhými nespoutaná…

To bych pak
jako malé dítko
počítala vagónky,
tak, jako tenkrát
s tvářemi od pivoňky
obdivovala to vozítko,
co po peróně jezdí
a při cestě domů,
tak, jako dnes
fascinoval mě šál,
bílý mrak oblohy
v nočním průlomu,
kdepak se tam vzal,
třeba je to jen
mlhovinné souhvězdí…

A ráno bych utíkala
kobercem z listí,
když zrovna Slunce
vylézalo ze svých nor
a všechno tou čelistí
barvilo si na růžovo,
až dostalo hlavní slovo
když zhouplo se na obzor…

A to druhý
ve vší běžnosti
patří tomu davu
dívajíc se pod nohy,
když v těsné blízkosti
pozvedávají hlavu,
některá na chvíli,
některá déle
oči zaryté měla,
taky se dívám
a každýmu bych chtěla
jen tak něco říct…

Třeba jenom znenadání
podívej se tu,
teď v tom rozjasnění,
vidíš to taky,
jak se to vozíme,
jak jsme zaklíněni
do bran přetvařování,
jak nesmíme dávat najevo,
to co si myslíme,
jak je nám zakazováno
volně si žít
a my přesto
měli bychom být
být sví…