..a zase pokračuj dál

Občas, vlastně tolikrát,
v mysli panuje klid,
ticho před bouří,
tu najednou,
jakoby uštkl had,
vlna se vynoří,
prudce trhne,
nestíháš pít,
jak žíznivý trosečník,
nestíháš polykat,
cosi se pohne,
zachvěje osrdečník…

z ustrnulé nehybnosti
přehodíš výhybky,
nestíháš pozřít
tak hustý příval
rozutečených směrů,
dovnitř se vrývá,
v šíři obrazotvornosti,
v nekonečnech rozměrů,
jak jen vyjádřit
příjemno, zlobu, zášť,
rozpolcenost za své činy,
tekuté cípky,
jednotlivé statisíciny
a každou zvlášť…

V náhlém roztržení
přivázat prám,
uvolnit zčeření
zaplavené potápky,
postavit mosty,
vracet se tam, zpátky
a zase tam,
kde mléčné chvosty
samovolně ukapávají,
po obzorech spouští
jadérka hvězd,
třpyt a jas,
kde mokré nebe
marně propouští
do hlubin tvých představ,
když snaží se nás
osudem vést,
když našeptává

aspoň se na chvíli
malinko zastav…