Název není nezbytný

kráčím tichou pustinou, kde světlo nezáří
jen mráz, smutek a beznaděj zde vládnou,
den za dnem stále horší je, nic se nedaří
láska pro mne zemřela, květy růží vadnou.

srdce na stotisíc střípků rozervané
po smrti toužím víc než kdy předtím
ze všech stran ledový vítr sem vane
došly síly na víru, už dávno nesním.

Přede mnou temnota, za mnou prázdno
v davu lidmi obklopen a přesto sám,
klesám stále dál, sic narazil jsem na dno
a přes to všechno, se dál a dál propadám.

Bludiště bez východu se uzavírá v kruhu
v ruce čepel nože zablýskne se matně,
ve světě lidí jsem poslední svého druhu
myslím že až zemřu, bude mi teprv krásně...