. . .
Nech větve - ty dlaně stromu
v slunci hřát,
já pro Tebe jsem osudem.
Pomůžu Tvé duši zakleté
něžným dotykem pookřát.
Nečekej, až tady pro sebe už nebudem...
Dovol mi kámen v teplou lávu
opět proměnit...
Navážeme na lásku -
vždyť to nám vždycky šlo!
Naleznem životem protkanou nit...
Až větve olistí se...
Nenech mě o tvých květech jenom snít!
Listopad!?
Nepokoří Tvojí sílu!!
Mízu začni v sobě cítit...
Vím, že máš i ve mně sladkou víru.
Prosím, nemlč.....
zkus se v půdě zase chytit....
. . .
Nějaké výtky bych měla, ale přesto mě básnička chytla a prostě jsem tip musela dát.
24.11.2010 22:08:00 | Jana M.