Ach, řeko, říčko.

Ach, řeko, říčko, loudavá jsi stezka,
touláš se rovinou široširých luk,
šťavnatou travou nasytíš i mezka,
ve vodě pod kameny pytlačit může kluk.

I moje mysl s tvou vodou kamsi plyne,
s mým mládím prchá navždy do dálky,
mé černé myšlenky hned nahrazují jiné,
jak mladý rekrut mizí někam do války.

Splíny tu utonou v hlubinách tichých tůní,
vzpomínky na lásku si však rád podržím,
když zase vytanou spolu s tou letní vůní,
v krůpějích ranní rosy pak štěstí obdržím.

Myšlenky v lebce jako mošt varem kvasí,
stejně jak pod jezem tvá voda pěnivá,
chce se mi křičet: "Jen láska lidstvo spasí!!!
...k stáru však bývá duše lenivá.

Proč jenom člověk stárne, tys řeko věčně mladá,
poplyneš v širou dál, až já se zastavím,
to jenom člověk, když nemiluje strádá,
pak od bídného stáří ho jen smrt uzdraví.