Chladná

Loučení s milenkou vždy bolí,
i bez polibků co slova zůstávají nevyřčena,
vždyť samota se tak těžko hojí,
tím hůře, když láska nebyla nikdy chtěná.

Cesty k domovům pak jsou studené,
osamocenost jde pouhým stínem ruku v ruce,
kroky nejsou nikdy tak tiché,
jak na sněhu, když srdce bez lásky tluče.

Hlavou jde myšlenka za myšlenkou,
že ze závějí může být i postel,
vždyť milenka nebyla milenkou,
a v posledním rozloučení nikdy není kostel.

Jen na zádech dívat se do sněhový hvězd,
pozvednou přikrývku z býlích baldachýnů,
zavřít navždy oči a začít snít hned,
o tom, že chlad je teplem zimních větrů.


A tam, mezi vesnicí a vesnicí,
leží osamocen, v závějích mráz znící,
na jeho tváři úsměv a kousek rtěnky,
protože cesta vedla nakonec od milenky.

Láskou zůstal navždy stát,
osamocen v polích tisíců snů…