Zítra...

Nech květy štěstí rozvonět
šum křídel zítřků slyším v dáli znít
toužím až k nim doletět
s pokorou jen čistě, prostě žít...

Svět bude mé touze malý,
všechna moře, skály přeletím,
rozevřu náruč a přijmu života dary,
dny příští, to voňavé okvětí...

Vezmu Vás s sebou, pojďte, jdem !
Spirálou času,
za hranici osudu se přenesem.
Mají tam prý jen duhové mraky,
tím zubaté paní kosu seberem
a pozvem jí tam taky !
A co zítřek ? Neztratí se.
Promnění se jen,
v nekončící den...