Není strach jako strach

Někdo zděšen bývá z vos a další havěti,
jiný zas závrať má z nepatrných výšek,
že jako orel se najednou rozletí
smrti rovnou do poloprázdné číše…

Někdo též obává se lidských tekutin,
jiný zas soubojů vzduchu s plameny,
nebo taky průchodů úzkých skulin,
v nichž je tak stlačen…jak hlína pod kameny…

Proč jen tolik hrůzy…z pouhých vln na vodě,
z procházky lesem, tmou a temnou nocí,
snad jen se bojíme, že zůstanem bez pomoci
a připisujem ty zápory nevinné přírodě…

Každý v sobě dřímá nějaký dílek strachu,
ať už fóbie z lidí nebo dokonce ze sebe,
když pohled do zrcadla a dotek kůže zebe
a hlava se točí a dostává do nevratitelného krachu…

Tolik všedních úzkostí…ze spěchu a času,
když koloběh života svou ručičku odklání
a jak se mu zachce jí vychyluje trasu,
třeba já se bojím právě promeškání…

A pak taky lásky a nevyřešitelných úloh,
nesmazatelných chyb a unáhlených rozhodnutí,
bojím se bojím…že po přímé cestě přijde roh
a já nezvládnu to někdy tak vyvěrající citů dmutí…