Meze nekonečnosti

Podobně jak naskýtá se v Boha víra,
tak i já věřím na mnohá absolutna,
možná že vzduch po kouscích mě chutná,
možná se chvíle v nekonečnu rozprostírá…

Snad zamrzává její protáhlá strouha
a čas nekompromisně běží dál,
kupředu žene svůj zdivočelý cval..
…když některá z nich bývá tak dlouhá…

Možná že lapeni jsme v pavučině nekonečností,
však jednou se každý z nás odlepí,
dech odložíme do plání a luk stepí,
tak složití…a vlastně úplně prostí…

Jednou přijde konec na pomezí tratí,
kroky se zastaví a zůstanou stát,
jen vítr tu v prázdnech bude vlát,
kam síla s nadějí se zvolna vytratí…

Vždyť tahle slova…nejsou bezedná,
jak širé moře…s vypařující solí,
stejně jak když skončí…pouhý úsvit,
nebo jak mysl…zvednutá ode dna
poletujíc ve svíjení
mezi zeměpisnými póly
od zapomnění až k mementu…

…vždyť nekonečnost
je jen pocit
probíhajícího momentu
cílem pomíjení…