Záře

Anotace: Toto dílo patří vycházejícímu slunci, kteréžto prosím, by nezapadlo, a alespoň jeden rým přísluší doušku bílého vína.

Slunce svit se dávno změnil v šeď,
on kráčí světem věčné tmy.
Kdysi spatřil světlo, ale teď
poznává noc bez záře luny.

Zvyká si na tmu
jako by byla tu vždy,
už nevěší hlavu,
hledí vpřed, do dáli.

Přál si mít své světlo,
co zářilo by jemu jen,
dal by zaň všechno.
Byl to jeho cíl, ten největší sen.

Nemyslel na ten sen,
alespoň se o to snažil.
Nikdy naň nezapomněl,
i bez něj však dál žil.

Cosi v dáli svítí.
Co mohlo by to být?
Hledí na sen svého bytí,
na to, co odvykl si mít.

Přiblížil se na dohled,
by podívat se směl.
Ta zář, krásný pohled,
který z dálky uviděl.

Mohl natáhnout ruku
a uchopit do dlaní
ten zdroj libého zvuku,
poklad převzácný!

Však bál se!
Bál se, že zmizí.
Vpřed znovu podíval se
majíc úmysly ryzí.

Bojí se v tento okamžik
a smířen s věčnou tmou,
jak odedávna jeho zvyk,
s tváří kamennou.

Lhajíc sám sobě,
pohrdajíc ozvěnou,
pro záři se natahuje,
pro radost tu skutečnou.

Na krátký okamžik to světlo měl.
Co bude dál, to nevěděl.
Nečekal ve tmě záři tak krásnou,
ale přišla! S radosti záplavou.