VĚZNI HŘÍŠNÉ PRAVDY

Jako dva spoutaní němí vězni,
jsme zajatci vlastní touhy,
v čase přítomném dálka trýzní,
v tom minulém jen sen pouhý.

Leskne se v očích stopa po tom snu,
když morální slepotu porážím,
a jen tak kradmo,poskromnu,
znovu se ohlédnout odvážím.

Řve na mně Tvá přítomnost,
Tvá aura jako oheň plane,
řvu na ni - Buď má budoucnost!
Co nestalo se ,ať se stane!

Na tisíc západů zamknutá přání,
bolí a pravda je hřích,
odemkni jedinou vzpomínku na ni,
přestań se topit v sebelžích...