Touha žít

Dívka polibkem proměnila se v ženu,
v němém úžasu, kde pod mostem nestoná,
písmena psaná v básnění, stále jsou jen slovy,
beze smyslů, navždy ztracena v papíru bláhovým.

Dotekem vlasy přešly v pozdní šeď,
s vítáním nových, navždy už stejných, občánků,
pro rodiče doutník, dítku cigárko,
a z kouta, s očima rudýma, básník štěstí žehná.

„Snad nešťastný umělec, leč člověk to jest,
kdo hraje si ze dne na den s životem,
a s lahvinkou vína červeného,
dívkou, či chlapcem, sotva střevícům odrostlého.“

Záplatou není život, pro to prázdno v místě inspirace,
kde ztracena múza bez opory blouzní,
hledá cestu zpět k prstům a očím zasněným,
protože slova nebolí, pouze dokáží žít…