Balada o mlčení

Já někdy píšu básně - z žalu -
a zrovna ty teď chodíš v nich.
Mnozí mě mají za kořalu,
to bude tím, že nejsem mnich.
Jsi bledě modrá v šatech svých,
v nichž chodila´s mi včera ve snu,
nenecháš mě spát po nocích…
Ach, bože, jednou z toho klesnu.

Mám ruce plný špíny, kalu,
a byly čistý jako sníh,
jenomže nejde lámat skálu
a přitom neznat, co je hřích,
už umím krást a piju líh
a kdysi chtěl jsem líbat Vesnu,
slyšet o krásných tajemstvích…
Ach, bože, jednou z toho klesnu.

Vzpomínky z nějakýho bálu
hučí mi v hlavě jako smích,
chtěl jsem být jedním ze tří králů
a utopit tě v polibcích,
však jednou v nuzných obydlích
v horečce naposledy hlesnu:
"Bylo to dávno, co jsem zpych!"
Ach, bože, jednou z toho klesnu.

Kdysi jsem křičel, už jsem ztich
a jednou sám a tiše zesnu,
nepoznám teplo rukou tvých.
Ach, bože, jednou z toho klesnu.