zkamenělá...
zkamenělá...
stála jsi
na malém podstavci
s šálem do ypsilonu
kolem pasu
pod klenbou zetového schodiště
a šlehající plameny
popínavých rostlin
se snaží zaplést
s tvými nohami..
většina pozorovatelů
si s tebou tyká
všichni tě znají
a zdálo by se
že je na tobě
nemůže už nic překvapit
protože jsi
velmi slavná
ale patrně přehlédli
tmavou skvrnku
v místech kde máš
jako bájná lovkyně
zavěšenu pomyslnou dýku...
tahle tečka
teď září přede mnou
jako argonová rotační pec
silou plazmového oblouku…
já se nenechám zmást
dotkl jsem se toho místa
a kamenná krusta začala praskat
jako úder do ledu
kdy se blesk začne štěpit
do tvarů
na zamrzlé hladině
odkrývá obličej
jedno ňadro a ruku
na kterou upřeně hledíš
a nevěřícně zkoušíš pohnout prsty..
štětcem pomalu oprašuji
tvé vystupující partie
potírám tě
citlivou emulzí
a nechávám působit
rafinovaně připravované
vyvolávací roztoky
aby nitky stříbrných solí
mohly proniknout
hluboko do nitra
tvého komplexu
vesmírné hlubiny
podobné té
v níž vznikl počátek bytí…
možná vydáš své tajemství…
má Velveitrian..
Komentáře (7)
Komentujících (7)
Doporučit
Tisk
Byla jsem z k a m e n ě l á
A stála na podstavci
v pozici strnulého těla
jen oči mužů jako dravci
se do mě vpíjely
také mi tykaly / v domnění;
• že snad porozumím
• že zraku hlasy uslyším
• že lačný pohled klín můj zocelí
• i že ho nejspíš ocením
• že krusta výkřik ztlumí…/
Nohy mi zdobí listy břečťanu
U pasu dýku / co mi kdosi vzal
A ruka kyne nebesům
/ snad mává na bránu
kterou na nebi kovář vytepal
tu, jež je vchodem k vesmíru a snům… /
A v tom se pohled žhavý dotkne jediného místa
/ ten pohled z písma bájí prastarých /
a schránka kamenná citelně povolí
a On, jak bystrozraký alchymista
který se vyzná v emulzích
si víc než jiní dovolí…
Pomalu přibližuje se a potírá mě
Odkrývá patinu, by osvobodil rámě
a štětcem oprašuje ňadra citlivá
tělo stříbrných nitek ožívá
hmotní se do jemného Vanu
do propletence vzdušných substancí
a z Větru do Vichřice, poté do Orkánu…
Vší moje síla
se díky hloubce navrací,
kterou mě oživil. A propustil. A dal…
..já do počátku bytí zamířila,
by mě opět v čase tomto mě jednou zrakem laseroval...
10.02.2011 11:53:00 | šuměnka
když sedím modelem, ať podstavec jakýkoli, opravdu nepohnu brvou, natož prsty
08.02.2011 19:51:00 | ni.va
hmm..pěkně si hraješ se slovy a vytváříš krásný prostor pro představivost,neotřelá slova..píšeš dobře!
08.02.2011 18:12:00 | xoxoxo
Skvělé, velice dobře napsané a čtivé dílko, vtahující do jistého děje, do místa, do času, do obrazců... ST!***
08.02.2011 06:01:00 | NikitaNikaT.
