Leť Valkýro!

Šplhám po nekonečné zdi z betonu
a čas se jak naschvál vleče,
v řekách svých slz bohužel neutonu,
ani přes své fantazijní křeče.
Jednou křídla svá roztáhneš,
jenž máš na zádech, jen hleď,
když se k propasti dostaneš
již nejde přeskočit, tak leť!

Narozdíl od Tebe, lidského šídla
nemám já bohužel žádná křídla.
Upadly mi možná, spolu s brýlemi
falše a nyní je tolik postrádám,
však nemohu létat, některými chvílemi
bych skočit chtěl, stěží se ovládám.
A pomalu cítím, že blížím se pádu,
mé síly mi asi přichystaly zradu.

Leť k nebesům jako nový Ikaros!
Jsi nejvyšší anděl nebes všech,
jsi mocná valkýra na bílých křídlech.
Po střepech štěstí svého šlapu bos.
Zachraň mne, zachraň mne, Tebe prosím!
Však v hloubi se toho, že tak učiníš děsím.
Buď jen volná a nenech se zotročit,
Jen Ty můžeš, valkýro, svět k dobru otočit...

Snad v Tebe věřím jen ze zaslepení
a pravdou je, že svět se nikdy nezmění,
a možná si to jen nalhávám,
však doufat v Tebe nepřestávám.
Valkýro, Ty války anděli,
kam se veškeré mé iluze poděly?

Zůstali jsme sami v realitě,
jestli je Odin, vyslyší Tě,
však já jsem již pozbyl víry,
a položím svůj život Tobě za oběť
do své smrti bojují valkýry,
leť, valkýro, leť, valkýro, leť!