ZAMLŽENÁ V CLONĚ

Zasyčíš
pohledem uštveš koně
slova rozplácnou se na zeď
ztratí svou sílu
když vylijí se z břehů.

Necítíš
jen ticho,po špičkách v domě
plíží se neupřímnost,na teď
rozletí se dveře,udělají díru
do nekonečného volno doběhu.

Nevidíš
už ani podvědomě
tak konečně upřímně vzleť
jako holubice míru
než zastřelí tě v běhu.

Nesdílíš
zamlžená v cloně
ohýbáš koňský hřbet
strunami od klavíru
vyštvaná do nepocitového výběhu.

Zesílíš
hlas prosycený fackami v oponě
zrcadlem noci proletí střep
co odlomil,se ze srdce škvíru
uvězněn v posledním nádechu.