Nevědomost

Ležet v křečích na posteli,
držen při životě hadičkami,
ztrávit takhle život celý
a vidět jenom prázdné rámy,
Zčernalý jako morový otok,
nímž červy prokousávají,
neznat význam slov řeka, potok,
jenž lidé rozeznávají...

Nevědomost má moc skutečnou,
jen v nevědomosti je naděje,
jen ona má sílu nekonečnou
zastavit slzavé krůpěje.
Nevědomost nás nutí,
stále se držet života,
když přijde procitnutí,
člověka rozdrtí jistota.

Co bez tebe bych činil
nevědomosti moje?
Viné bych skutečně vinil,
a za pravdy držel se boje?
Pcha, vím co bych, činil, vím,
skončil bych s životem svým.
Však štěstí je, že tě mám,
život svůj nevzdávám.

No, a? Šířím lži medové.
Kdo pravdy se však dnes drží?
Když světu vládnou skřetové,
tak panty společnosti vrží.
Mne to pak také nevadí,
když to nevadí ani vám,
pravda prý svět vždy rozladí...
a tak ji nikdy nerozdávám.

Měl bych snad rozdávat
beznaději lidem umíracím,
učit je pravdu poznávat,
být mezi vlky hlasem psím?
Přinese mi pocit blahý,
prohlásit "Císař je nahý."?
Není to správné, však co je,
snad odejít ze světa bez boje?