Květy pro Gábinku

Anotace: Vysloveně květinová, pro mou zlatou paní profesorku, která mě asi přetrhne, jestli na to s tím tykáním přijde :D. Zdá se, že mi byla příliš milá na to, abych to dokázala dodržet i v básních... Ale proto, že je to přání všeho dobrého, nechám to tady.

Trhám bílou konvalinku,
píšu báseň pro Gábinku,
pro princeznu z ostrova,
kde zle se nikdo nechová,
přišla odtud, mezi lidi,
teď se před ní lidi stydí,
je tak přímá, krásná, čistá,
ví v co věří, je si jistá...

Trhám žlutý petrklíč,
od ní nechci nikam pryč,
jiné princezny mají klenoty,
tahle má jen svoje hodnoty,
jiné mají zlaté střevíčky,
ona má moudrost pod víčky,
ostatní nehnou se od plesů,
Gábinka, ta radši do lesů...

Trhám růži barvy rudé,
copak se mnou asi bude,
pošle mi pak na dálku,
další pravidla pro morálku,
každá ženská prý je lhářka,
podvodnice, intrikářka,
každá prý to v sobě má,
ale ona? Nikdy se tak nechová...

Trhám modrý rozrazil,
divím se, že svět ji nezkazil,
její hlas, když vzplane bitva,
je rázný, ostrý jako břitva,
ale když mluví běžně ke mně,
zní hlásek ten hebce a jemně,
třeba je tu zakletá... Hlídá ji drak?
Gábinko, že tomu není tak?

Trhám šeřík fialkový,
kdo se zeptá, moc se dozví,
cestou z pohádky až sem,
poznala nebe, poznala Zem,
poznala prince... A život s ním,
vždyť pláč se rozléhá královstvím,
neplakej, Gábinko, neplakej,
když je zle, zas bude ti brzo hej...

Trhám afrikán s oranžovým květem,
nespravedlnost vládne světem,
měla by mít po čem zatouží,
a nemá tolik dobrého, co zaslouží,
někdy se chováme k ní nepěkně,
pak ona není ta, co nic neřekne,
má v žilách krev, je jak z ohně celá,
srovná si třídu co zapomněla...

Trhám na louce zelenou lipnici,
princezny běžně nehledaj třídnici,
žijí na zámku, nedělaj ve škole,
nechodí se psem na pole,
jen vedle ní jsou všechny stejné,
stále načančané, tím pak obyčejné,
ona netouží brodit se ve šminkách,
stejně je krásnější hvězd, Gábinka...

Trhám růžové vřesu drobné kvítky,
dva světy spojují přejemné nitky,
i přes moře trápení plula její loď,
jestli jsi jako já, tak ke mně pojď,
to říká úsměvem, to říká slovy,
když slůvka co hladí ti po ránu poví.
Kolikrát už svět náš ti ublížil,
Gábi... Bylo moc bolestných chvil?

Trhám kopretiny, s rozvahou,
pro dítě hvězd se šťastnou povahou,
jakkoliv velký ať potká ji pád,
dokáže znova se sebrat a vstát,
a neproplakat život jen,
proto nejvíc je ze všech princezen,
zůstávej v srdci mém, vzpomínko,
mně jsi milejší než jiné, Gábinko.