STALAGMIT

Leštěné brány krví chrp
postrádáš měděného krále
do šachovnic tvých útoků
tak konečně vstávej a něžně trp
štěstí už klepe,stačí jen říct…dále!
než utoneš v slzách potoků.

Máš z pocitů vysuté zahrady
a z citů kvadrant skleněných lákadel
máš ty svoje exotické nálady
srdce pod ochranou citadel.

Prostopášná
kovaná nocí a dechem tmy
tak žáruvzdorná
jako nejhouževnatější ocel
nerovnovážná
házíš jen samé šestky do hry
tak ohnivzdorná
jako už nehořlavý popel.

Jako labyrint
co po každé,jsem vněm uvězněn zůstal
když uvnitř tebe hledal jsem sebe
jako stalagmit
co milióny let bez povšimnutí dorůstal
až k tobě,do vysněného nebe.